Tento článek jsem se rozhodla napsat především proto, abych přiblížila potencionálním majitelům štěňátek co nejvíce opravdovou povahu labradorů a oni se tak mohli lépe rozhodnout, zda je toto plemeno pro ně to pravé.

V knihách a různých internetových stránkách o psech se dočtete, že labrador je laskavý, neagresivní, inteligentní, ovladatelný, přívětivý a spoustu dalších pěkných věcí. To všechno je pravda. Většinou tam ale už nepíšou, že labrador je pes velmi temperamentní a aktivní. V kombinaci s faktem, že většina asistenčních a slepeckých psů jsou právě labradoři, to v lidech vyvolává dojem, že je pes bude oddaně na slovo poslouchat od malého štěněte bez jakékoli výchovy. To je samozřejmě nesmysl. Každého psa je třeba vychovat a dnes je spousta výcvikářů, kteří Vám s tím mohou pomoci. Pejska si bohužel pořizují i lidé, kteří se o výchově štěněte nechtějí nic dozvědět, natož někam docházet na výcvik. Pokud mezi ně patříte, štěňátko od nás si, prosím, nepořizujte. Nechci, aby to vypadalo, že to bez odborníků sami nezvládnete. Někdo má přirozený talent na výchovu psa a stačí jej správně nasměrovat a jiný potřebuje individuální hodiny, aby se naučil jak na to. Ale nechat to osudu určitě není správná volba.

Další mýtus o labradorech je, že takový velký pes nepatří do bytu nebo domu, ale musí být na zahradě. Omyl. Labrador je pes, který bude štastný ve společnosti své lidské smečky, klidně i v bytě. Samozřejmě potřebuje pravidelné procházky. A to i pokud žije v domě se zahradou. Je to lovecký pes a potřebuje slídit, hledat nové pachy, zažívat nové situace, potkávat ostatní jedince svého druhu apod. Jestliže patříte k lidem, kteří svého miláčka plánují místo procházky strčit na zahradu, labradora si rozhodně nepořizujte. V opačném případě se můžete dočkat akorát demoliční čety.

Další významnou věcí v životě retrieverů a tedy i labradorského je lovecký výcvik, pro který byli vyšlechtěni. Kdo ho svému psovi dopřeje, udělá ho zaručeně šťastným. Tento výcvik je založený na přinášení a pejsky velmi baví. Cvičení není těžké, protože labradoři mají přinášení vrozené. Potom už záleží jen na majiteli, jestli zůstanou u přivolatelného a ovladatelného pejska, který rád aportuje, nebo zkusí i některé z loveckých zkoušek. Jen doplním, že pro tento výcvik není třeba mít zbrojní průkaz, ani být členem mysliveckých sdružení. Výcvik je naprosto dobrovolný.

Závěrem

Nechtěla jsem vyvolat dojem, že mít labradora je hrozná věda. Člověk, který má rád zvířata a chápe, že vyžadují určitou péči a výchovu s ním bude jistě spokojený. Naopak člověk, který si labradora pořídí jen jako hračku pro své nudící se děti, bude velmi rozčarovaný z toho, co tento pejsek dokáže vymyslet a jak může být soužití s ním nepříjemné.

Děkuji, že jste článku věnovali pozornost.